Tak jsem ráno vstala a říkám si, dneska budou mít krásně. Je to zvláštní, vůbec nejsem sportovní typ, nezajímám se o závody ani turnaje, ale druhou říjnovou neděli se prostě musím dívat.  Velká pardubická steeplechase, oslava prastarého spojení člověka s koněm. Z dávných dob je v nás pouto zakořeněno.

Právě v těchto chvílích si  říkám, že snad není krásnějšího zvířete. Dokážu se naprosto oprostit od veškeré komerce, která závod provází. Nechci znát pozadí dostihu, sponzora, majitele koní ani výši kurzu.
Nemyslím na to, že v závodě se kůň stává pouze výrobním nástrojem. nechávám se zcela vcucnout atmosférou, fandím všem, (přiznávám, že českým koním víc), snažím se si zapamatovat čísla favoritů. Jsem ráda, že koně už při závodě neumírají, tak jako dřív. Neposuzuji, zda byla opatření,  prováděná ke zmírnění obtížnosti závodu potřebná, či nikoliv. 

Prožívám krásné napětí před závodem, (nechtěla bych být v jejich kůži), sleduji dokonalost pohybu při skoku a na závěr se mi vždy nahrnou slzy do očí, když vidím vítěze. 

Letos jsem byla moc ráda, zvítězil Čech na klisně(vítězství příslušnice ženského pohlaví potěší dvojnásob) s krásným jménem  Orphee des Blins. 
Trochu jsem politovala Váňu, ale konce bývají většinou smutné. Povzdech patřil i  neúspěšným jezdcům, kteří by nemuseli svádět své neúspěchy na koně, neb koně nemohou mluvit. 
Ale jinak  nádhera, tak zase příští rok. 

Vaše Aubrieta