Je polovina ledna a já se ráda vracím zpět k tomuto příspěvku, protože mi zrovna přišly na mail moc hezké fotografie od Růženky, milé to navštěvovatelky mého webu a já sem nemohu nedat . Nafotila je cestou k lesu.  Vrátí nás do léta a znovu připomenou, jak je v přírodě krásně.

Ještě než si fotogalerii prohlédnete, před nedávnem jsem se dozvěděla o hnutí Jezevec Jonáš, přidávám odkaz pro všechny milovníky lesa www.jozevec.cz 

A teď následuje můj říjnový článek, napsala jsem ho po jedné nedělní ranní procházce ……

Když můžu, jdu do lesa. Je tam vždycky krásně. Les nikdy nezklame. Ale nedávno, bylo po nočním dešti, slunce začalo prosvítat z mlhy, tam bylo nesdělitelně krásně. Myslela jsem, jak snadné bude o tom napsat.

Ticho, kapky rosy….. ne, nebudu o tom psát. Ten, kdo chce, kdo zažil, pochopí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z ochrany přírody se mnohdy stalo jen prázdné heslo. Přemýšlejme, zda naše děti vědí, že se v lese nekřičí, že co do lesa přineseme, měli bychom si také odnést, že plast se prakticky nikdy nerozloží. A když nevědí, budou nás poslouchat?

 

 

 

 

 

 

Když můžu, jdu do lesa. Občas potkám lidi, občas je z dálky slyším, často najdu pet lahev, rozkopnutou houbu, odpadky.

 

Co nám zůstane? Co po nás zůstane?

 

Zkusme je někdy vzít s sebou do lesa naše děti, třeba pochopí, že les je vlastně chrám, chrám přírody.

 

Vaše Aubrieta