Pojďme se na chvíli zastavit a popovídat si o krásném adventním zvyku, jehož kořeny sahají do dávných křesťanských dob.

Ve 3 století našeho letopočtu prý žila  kdesi v Turecku svatá Barbora, dcera bohatého kupce. Ten nenáviděl křesťanské učení a aby před ním ochránil i svoji dceru, nechal postavit věž, zařídil jí vším potřebným a  Barboru do ní zavřel.  Jeden ze sloužících však byl potají křesťanem a dívku k víře přivedl. Otec se to dozvěděl a v tomto bodě se pověsti rozcházejí. Jedna z možností je, že Barboru ihned vlastní rukou sťal a jeho samotného zabil blesk, druhá možnost je, že se Barborce podařilo utéci, ale stejně byla dopadena a mučena a  otcem popravena.

Svatá Barbora z Nikomédie patří ke 14 svatým patronům, katolická církev ji však vyřadila ze seznamu katolických svatých, protože její skutky nebyly prokázány. Přesto je uctívána a dala jméno kostelům (Kutná Hora) i zvonům( kaple v Lukavici, kostel Panny Marie Bolestné v Dobré Vodě u Českých Budějovic).

Ale zpět k tradici.

Právě 4. prosince, ve chvíli, kdy se slunce dotkne země, odřízněte  ze stromu větvičku – barborku. Strom, jak jistě tušíte nemůže být ledajaký. Tradiční je třešeň, višeň, ale může to být i větvička ze zlatice, broskve, vhodný by měl prakticky jakýkoliv kvetoucí jarní strom. Řez veďte šikmo, větvičku dejte do vázy s vlažnou, odstátou vodou a nechte na chladném místě.

Čekejte a doufejte. Do Štědrého dne by měla rozkvést. Většinou se zadaří a vytvoříte si doma krásný symbol jara, poselství nového života,  obrody a znovuzrození, dívky se mohou do roka vdát.

Závěrem, pro dotvoření romantické atmosféry si představte, jak v dávných dobách obcházely v předvečer svátku svaté Barbory ženy v bílých hávech, s pomoučněným obličejem  a metlou stavení, zlobivé děti vyšlehaly, hodným daly dárky. Později byla tradice nahrazena čertem a Mikulášem.

Tak běžte pro Barborku, a opatrně, šetrně ke stromům, nepotřebujete Barborek otep, že? A nezapomeňte se před tím zeptat……..

Vaše Aubrieta