Milí přátelé Aubriety,

obvykle si tematu týdne na blog.cz  ani nevšimnu, nechci být na hlavní straně. Ale dnes nemohu nereagovat. Moje každodenní myšlenky úzce s anonymitou souvisí.

Jsem okolnostmi přinucena řídit auto, nemám to ráda, nechci to dělat, ale kdo se mě na to ptá?.

Nikdy nebudu ten typ, který bude v autě relaxovat, prát se o volant s manželem, jásavě sdělovat: „Klidně se napij, já to odřídím!“ či dokonce rozeznávat okolojedoucí auta podle značky vozu, nikoliv podle barvy.

Silnice je svět mužů, pro mne ano. Jsem ráda ženou, nechci být chlap, nehci mít chlapské vlastnosti ani vizáž. Mám pocit, že když řídím, ocitám se nechtěně v pánském klubu? V pánské šatně, nedejbože sprše??? Poměřují si svůj výkon – já se s nimi fakt nechci měřit. Skryti za značkou svého vozu, tedy v anonymitě s hlavou schovanou za vyleštěným předním sklem, se chovají bez obalu. Ne všichni, podotýkám. Jen ti, co si potřebují dokazovat cosi a v reálném světě na to nemají odvahu. V něm je totiž vidět i jejich hlava, nohy, tělo, výška… Tam to není anonymní.

A tak mnohdy přijíždím domů protroubena, několikrát předjeta a vyškolena anonymy, kteří by mi odhaleni v reálném světě podrželi dveře nebo pomohli do kabátu. (doufám)

Po zaparkování děkuji Bohu, že jsem procházku pánskou šatnou přežila bez úhony. Nedovedu si představit konfrontaci z očí do očí třeba na křižovatce. Se sebevědomím na bodu mrazu si ale říkám: „Klid, vždyť už ho (toho trubce) nikdy neuvidíš a co víc, ani on neviděl tebe.“ I já jsem přeci milosrdně ukryta ve svém voze. Teď si honem nevzpomínám jakouže má značku??

Jinak v reálném světě píšu hlavně o přírodě a bylinkách – to je zase dámská šatna.

Krásné dny příští,

Vaše Aubrieta

(článek k tématu Anonymita na blog.cz)