S přibývajícím věkem a zkušenostmi se ale pocity změnily. Bohužel už  na ona místa nechodím jen za lidmi, které znám z vyprávění. Vstupuji branou pohlcena vzpomínkami, myslím na chvíle, které už nelze vrátit, na slova, která už není komu říci. Do toho vstupují myšlenky na vlastní konec, a to, co člověka ještě potká…..

V těchto chvílích je dobré si uvědomit, jak malé jsou naše každodenní problémy, jak nízké jsou naše spory ve srovnání z věčností. Neutápějme se v maličkostech.  Bude důležité, že jsme zrovna dnes rozbili hrnek, špatně zaparkovali  auto do garáže, nevytřeli kuchyň? Důležité bude, že jsme prožili život bez podrazů, nikomu jsme vědomě neublížili, nikoho nepoškodili a tomu, kdo potřeboval naši pomoc, pomohli.  Vadí mi ale jedno. Dušičky jsou tradice, je to uctění památky našich blízkých. Není to ale povinnost. Jít, před hřbitovem zaparkovat auto,koupit věneček s nejlépe umělohmotnou ozdobou, aby déle vydržel, svíčku, rychle rozsvítit a šup domů.
Věnujme našim blízkým alespoň chvilku, vyrobme vlastní ozdobu na procházce lesem, udělejme si z návštěvy hřbitova malý výlet, vezměme svoje děti, vnoučata, maminku, taťku…Zavzpomínejme společně a to  nejenom na Dušičky.

Vaše Aubrieta

A ještě společně pojďme na procházku po starém sudetském hřbitově.