A tak si tak jdu  z práce, docela pěkně mi je, ještě něco zařídím, trochu nakoupím a konečně usedám do metra, že  jedu domů.

Nevím jak to máte  Vy, jsou to naučené, bezmyšlenkovité úkony. Tenhle k nim patří. Otevírám kabelku a sahám po mobilu, jestli jako někdo něco..třeba nepotřebuje.

A PRÁSK , mobil nikde. Začne hrabání, hrabání se zrychluje……takové to teplo Vás oblije, to máme z doby, kdy nás honil mamut v lese, jako že tělo říká zdrhej, ale bohužel není kam…. Je po klidném odpoledni. Nikdy, opravdu nikdy si neříkejte, že to bude hezký den. NIKDY.

Uvažuji, kdy naposledy jsem onu roztomilou věcičku – můj mobil, ten můj je ještě s klávesnicí, viděla…. Protože je retro, nepředpokládám, že by někoho mohl uchvátit natolik,  že by porušil Desatero a chtěl se ho zmocnit. Asi zůstal na stole v práci, věřím.

Představuji si ho tam, úplně ho tam vidím, ty nepřijaté hovory, SMS na které nikdo neodpovídá…. Vydrží tam přes noc? Vydržím JÁ to přes noc?  Musím. představa, jak vleču nákup zpět městem do práce je příšerná.

Navíc mě napadla spásná myšlenka, že do práce zavolám, až z metra vystoupím.  Běžně volám do práce, ze svého mobilu, ve kterém mám uložené číslo, všechna čísla. Je to velice šikovné, nemusím si pak žádné z nich pamatovat ani ho nikam jinam psát….Takže nezavolám nikam, nikdo ani mě nezavolá….nezaplatím faktury, nedohodnu kafe s kámoškou. Nejsem.Jestli cestou autem píchnu, bude to můj definitivní konec..A  když  tam ráno nebude….

Přátelé přežila jsem a byl tam, brouček. Závislost je strašná, jak moc jsme si zvykli……

Nikde si nic nezapomeňte. Vaše Aubrieta