Milí přátelé Aubriety,

mám kolegyni v práci.  Každý má své touhy, svá přání. I ona jedno měla. Toužila po umělých nehtech. A podle hesla: „Dělejme si radost,  nejlépe každý den“, si je dopřála. Byly dokonalé, rudé. Měla radost, velikou, ale ta netrvala dlouho.

Jednou ráno si takhle přišla do práce. Znáte to, spěch, shon….a volá jí šéf, že nutně potřebuje složku dejme tomu 23.  Moje kolegyňka popadla spis a vběhla k šéfovi. Tam s ním chvíli poklábosila, dostala pár nových, neodkladných úkolů a vrátila se zpět. A že si konečně dáme kávu. A vtom hle kouká, něco je jinak. Chybí nehet ! Na ukazováčku, aby to nešlo přehlédnout.

Protože začali přicházet klienti, hledaly jsme ho z počátku  nenápadně, ale kolegyně byla velice nervózní, prst bez nehtu na sebe poutal nechtěnou pozornost.  Ještě víc nás znepokojovala  představa, kde nehet asi tak je. Kdyby někde na koberci pod stolem u nás v kanceláři, budiž…Pravděpodobně byl ale u šéfa. Teď jde o to, KDE. Čím výš, tím hůř. Podlaha je v pohodě, to by si nevšiml, stůl už je o hodně horší a nejhorší je představa zapadlého nehtu ve složce 23.  Poslední možnost byla bohužel i nejpravděpodobnější.

Doslova děs vyvolávala vidina šéfa listujícího onou složkou, když v tom náhle, co to vidí…Rozhodly jsme se, že nehet musíme neprodleně najít, aby byl klid. Ale zeptejte se někoho, jestli nenašel nehet? Úplně bez problémů se zeptáte na brýle, řetízek, knoflík…ale na nehet? To ani největší odvážlivec.

No zkrátím to, nenašly jsme ho. Občas nás děsí představa, kde asi právě teď je….ve složce 23, na stole v zasedačce…..Druhý den přišla kolegyně s nehtem  novým , měla totiž náhradní. Ale radost byla fuč.

A tak Vám chci jen poradit:  „Přemýšlejte, co umělého si pořídíte. Třeba kožich bude v pohodě, ten pak můžete hledat se všemi kolegy společně.“

Vaše Aubrieta