Milí přátelé Aubriety

jezdím metrem. Kdo jezdí taky, pochopí. Je to jiné. Když jedete vlakem, tramvají či  busem, prostě sedíte, koukáte okýnkem, pozorujete svět, myšlenky ubíhají kamsi….

V metru ne. Není kam koukat. Na cizí lidi se nekouká a z okna vidíte leda tak kabely nebo co to je. A tak nosím knížku, utíkám s ní z reality do jiných světů. Lezu na osmitisícovky, honím seriové vrahy, naposledy jsem sjela Yukon.

A o tom chci psát. Cestou metrem jsem se ocitala v přírodě Aljašky, lovila lososy, povídala si s indiány a to vše s Karlem Dohnalem. To jeho prostřednictvím jsem se plavila z Quiet Lake až k Beringovu moři.

Jedeme si tak v kajaku tou mohutnou řekou a v tom připlouvá obří nákladní loď. Kapitán i posádka mávají, Karel mával taky a fotografoval. Až nakonec si všiml posměšných výrazů mužů na obří lodi. Brzy mu došel důvod. Loď způsobila vlny tak obří,  že jsme se s nimi (já v metru, on v kajaku) potýkali dobré tři hodiny, málem jsme se vyklopili.

A nebo potkáme krajana, chápete Čecha, v té pustině. Žije si tam ve srubu několikátý rok. Pozval Karla (mě s ním) na pár dní, radostné to bylo shledání, až na ten závěr.

Jednoho rána se s Karlem probudíme, krajan nikde a náš klobouk, který nás chránil před sluncem  i deštěm je pryč s ním. Mě takové příběhy posilují.

Když čtu, jak jsou na sebe všichni hodní, o to víc mě pak mrzí moje občasná (opravdu občasná) nepříjemná zkušenost. Takhle vidím, že se to neděje jen mně, že takový je svět, že se s tím musí počítat.

Dobrá kniha to je. Ještě  se pojďte SEM  podívat na Yukon a na Aljašku, trochu se zasnít.

Knížka se jmenuje Yukon sólo a napsal ji Karel Dohnal.

Krásné dny příští třeba s knížkou.

Vaše Aubrieta