Milí přátelé Aubriety,

nezapomněla jsem na Vás, ale nestíhám. Možná jste si řekli, že jsem blog zavřela, zabalila, přestalo mě to bavit, nemám témata. Možná Vás na padlo, že jsem odcestovala někam do pralesa nebo do hor.  Tak to bohužel ne!  Ale mám před sebou krásný úkol.  Moje zahrádka, na kterou Vás občas zvu se rozrostla o obrovskou louku.

Přesněji o bývalou louku. Když jsem byla malá, pásl se na ní chvíli dobytek, chvíli jeden kůň. Pak tam majitelé pěstovali okurky, rajčata a brambory. No a pak místo zarůstalo. Nejdříve nenápadně – sem tam kopřiva, postupně víc a víc.

V současnosti není o křoviska  planých ostružin a malin nouze. Nechybí neprostupný lesík z osik a javorů, sem tam se najde i malý doubek a břízka. Dnes jsem zakopla o polystyren a sekerku (topůrko už odnesl čas).

A tak se snažíme s tím, co mě má stále ještě rád,  vše napravit, vyčistit, ponechat smrčky, hlohy, bezinky, kapradiny a  náprstník.

Objevila jsem rybíz a jabloň, patrně čtvrtkmen a švestku. Třešeň na nás mává z dálky, tu nelze přehlédnout. Z hromad větví, které naším snažením vznikají vytváříme zimní úkryt pro srnky – už si ho obhlíží.

Tak se nedivte, že jsem se tak dlouho neozvala…

Dobře vím, že správný blogger musí psát a psát, jinak návštěvnost klesá a klesá. Budu se snažit ze všech sil.

Krásné dny příští, 

Vaše Aubrieta