Milí přátelé Aubriety,

byla jsme v klášteře. A ne v jednom. Projela jsem celou naši zem, rozmlouvala  s řádovými sestrami i mnichy.  Nejčastěji večer, před spaním. V metru bohužel ne, kniha Tichá srdce je velice výpravná a nevejde se do kabelky.

Prostory opředené pro obyčejného smrtelníka tajemnem a romantikou, se mi otevřely v reálné podobě. Naslouchala jsem příběhům služebníků božích, které mnohdy začaly v minulém století, poznala jsem pohnutky, které člověka vedou k tomu, aby svůj život zasvětil Bohu. A to zdaleka  neznamená jen pravidelnou modlitbu. Povětšinou se ke službě pojí pomoc bližním, potřebným, nemocným, lidem v tíživé životní situaci.

Mnohé kláštery mají ve své péči obrovské knihovny, třeba ten Strahovský, v něm sídlí premonstráti. Snažila jsem se pochopit rozdílnosti jednotlivých řádů. Věřím, že i v dnešní době jsou kláštery živoucí komunitou a ač do nich vstupuje stále méně mladých lidí,  žijí a mají co říci.

Nejvíc jsem se těšila ke kapucínům na Hradčany. Už jsem tam jednou byla o Noci kostelů, ale bohužel bez Nikonka, prošla jsem tenkrát i malebnou zahradu. Nebo klášter Plasy, na jeho návštěvu také nezapomenete, stojí na trámech ponořených ve vodě….

Krásné dny příští, třeba s knížkou Tichá srdce (kláštery a jejich lidé) od Aleny Ježkové.

Vaše Aubrieta